TOP 10 nejlepších knih, které byly úspěšně zfilmovány

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

Název nejvýznamnějšího díla Jaroslava Haška bývá často zkracován na Osudy dobrého vojáka Švejka či je to prostě a jednoduše Švejk. Tento čtyřdílný protiválečný humoristický román vyšel v letech 1921-1923 a jde o nejpřekládanější český román, který byl vydán celkem v 58 jazycích. Spolu s mistrovským vypravěčským talentem Jaroslava Haška se o popularitu knihy zasloužil také malíř Josef Lada se svými kouzelnými ilustracemi. Jaroslava Haška k sepsání tohoto fenomenálního románu inspirovaly jeho zážitky z 1. světové války, především pak jeho působení v řadách 91. pěšího pluku rakousko-uherské armády. V knize jsou dokonce použita pravá jména některých příslušníků tohoto pluku (hejtman Ságner, nadporučík Lukáš, účetní šikovatel Vaněk) a také skutečná jména míst, kterými vojáci pluku procházeli. Příhody, které voják Švejk prožívá, pramení z příběhů lidí, s nimiž se autor románu poznal. K těm patří mimo jiné i důstojnický sluha nadporučíka Lukáše, který se jmenoval František Strašlipka. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války nejsou jen humoristickým románem, představují také satiru, která naprosto přesvědčivě líčí žalostné poměry panující v rozkládajícím se Rakousko-Uhersku. Autor píše jazykem obyčejného člověka a prostřednictvím hlavního hrdiny ukazuje na nesmyslnost válčení a starého řádu. Jaroslav Hašek bohužel své nejvýznamnější dílo nestihl dokončit. Zemřel 3. ledna 1923 na ochrnutí srdce.

Srdce diváků si nejvíce získala filmová adaptace tohoto románu s názvem Dobrý voják Švejk z roku 1956. Natočení této protiválečné filmové komedie se chopil režisér Karel Steklý a postavu Švejka si zahrál nezapomenutelný Rudolf Hrušínský. Výborný výkon podal také Svatopluk Beneš v roli nadporučíka Lukáše, František Filipovský jako agent Bretschneider, Miloš Kopecký v roli feldkuráta Otto Katze a další. Není divu, že si tato filmová adaptace vysloužila roku 1957 nominaci na Křišťálový glóbus. Téhož roku na ni navázal druhý díl s názvem Poslušně hlásím od stejného režiséra, ve kterém si mimo jiné zahrál i Jaroslav Marvan či Miloš Nedbal. Oba filmy se dodnes těší velké oblibě, a tak mezi lidmi zevšedněla celá řada citací jako například:

„Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt! Jinak byste lezli po stromech jako opice!“

„Co vůbec v těch regálech je? Kdybys měl aspoň v každým šuplíku flašku, mohli bysme pít podle abecedy.“

„Nešetři mě. Mysli si, že na klystýru stojí Rakousko a vítězství je naše!“

„Člověk je tak složitá bytost, že o tom lidstvo nemá ani ponětí.“

„Česky vojak, dobra vojak!“

Kytice

Kdo by neznal Kytici, neochvějnou součást seznamu povinné četby? Tuto proslulou básnickou sbírku napsal historik, právník, archivář, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek Karel Jaromír Erben. Významný představitel literárního romantismu vydal sbírku poprvé v roce 1853, a to pod názvem Kytice z pověstí národních. V rozšířené verzi, tedy spolu s oddílem příležitostných písní, vyšla podruhé jakožto Kytice z básní K. J. Erbena roku 1861. Jádrem této sbírky je dvanáct básní oddílu Pověsti národní, jež záhy doplnila třináctá báseň Lilie. Uvedeny jsou básní Kytice, která dala jméno celému souboru. Básně jsou inspirovány lidovou slovesností a poukazují na hodnotu mezilidských vztahů. Polovina z nich byla sepsána a otištěna ještě před souhrnným vydáním. K těm nejstarším patří Polednice, Poklad, Zlatý kolovrat, Štědrý den a Holoubek. První sbírka vydaná u pražského nakladatele Jaroslava Pospíšila nebyla ilustrována, druhé a další dvě vydání u téhož nakladatele již byla doplněna ilustracemi od dřevorytce Františka Rychtera.

Do filmového zpracování básnické sbírky Kytice se roku 2000 pustil režisér a kameraman F. A. Brabec, trojnásobný držitel Českého lva za nejlepší kameru. Jednoho z nich získal právě za ztvárnění Kytice, které divákům představilo sedm Erbenových básní: Kytice, Vodník, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Dceřina kletba a Štědrý den. Při natáčení bylo využito mnoha, nejen technických novinek. Výsledkem je poetická kompozice obrazu, obrazu, hudby, krajiny a architektury. V hlavních rolích zde vynikla celá řada skvělých českých herců, jmenujme například Stellu Zázvorkovou, Kláru Sedláčkovou, Lindu Rybovou, Karla Rodena, Jiřího Schmitzera, Karla Dobrého či Bolka Polívku.

Vyšší princip

Zatímco film Vyšší princip je poměrně znám, o stejnojmenné povídce, podle které byl natočen, to říci nelze. Napsal ji spisovatel, novinář a politik Jan Drda a roku 1946 vyšla v souborném díle jedenácti povídek s názvem Němá barikáda. Jedná se  o vůbec první prozaické ztvárnění událostí druhé světové války v české literatuře, a to včetně heydrichiády, Pražského květnového povstání a osvobození. Pokud jde konkrétně o povídku Vyšší princip, ta dostala jméno podle přezdívky středoškolského profesora latiny a řečtiny, který je zároveň třídním septimy. Samotný děj povídky se odehrává krátce po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Tři septimáni František Havelka, Karel Moučka a Vlastimil Ryšánek byli spolužákem udáni gestapu a pro údajné schvalování atentátu zastřeleni. Když profesor latiny s třídou hovoří, odmítne jejich vraždu a sám vysloví svůj souhlas s atentátem dnes už známými slovy: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranovi není zločinem“.

Roku 1960 natočil na motivy povídky Vyšší princip stejnojmenný film Jiří Krejčík, režisér, scénárista, příležitostný herec a vysokoškolský pedagog, který v roce 1998 získal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. V tomto snímku si zahrála celá řada významných herců, jmenovitě Radovan Lukavský, Petr Kostka, Rudolf Hrušínský, Ivan Mistrík, Jana Brejchová či Jiří Kodet. V hlavní roli se představil nezapomenutelný František Smolík. Děj filmu kráčí ve stopách povídky a ukazuje, jak málo stačí k uvržení do záhuby. A jak málo by naopak stačilo k tomu, aby byl osud tří mladých chlapců zvrácen. Film Vyšší princip režiséra Jiřího Krejčíka je výmluvným a silným svědectvím druhé světové války a přetěžkého údělu obyčejných lidí. Kvůli údajnému antiněmectví byl tento film po dobu několika let zakázán v tehdejším Západním Německu.

Schindlerův seznam

U tématu druhé světové války ještě zůstaneme, a to spolu s knihou Schindlerova archa, která se okamžitě po svém vydání v roce 1982 stala bestsellerem. Napsal ji australský spisovatel, dramatik a herec Thomas Keneally. Jedná se o jeho vůbec nejznámější dílo, které si právem vysloužilo Man Bookerovu cenu. Spisovatel ve své knize rekonstruuje události, které vedly k záchraně více než tisíce polských Židů v koncentračních táborech. Moravský obchodník německé národnosti a člen NSDAP Oscar Schindler je zachrání tím, že je vyhledává a zaměstnává ve své továrně na výrobu protiletadlové munice. Kniha vznikla na základě pečlivého studia historických dokumentů a také díky rozhovorům se Židy, které Oscar Schindler zachránil. Autor v knize vykresluje hrůzy holocaustu a rozporuplnou postavu Oscara Schindlera rozhodně neidealizuje. Představuje ho jako válečného zbohatlíka, kariéristu, milovníka přepychu a krásných žen, který ve stínu osvětimských komínů našel svou lidskost a riskoval nejen svůj majetek, ale i svůj život, aby zabránil vyvraždění tisíců „svých Židů“.

Roku 1993 byl na motivy této knihy natočen americký dramatický film Schindlerův seznam. Natočil ho slavný režisér židovského původu Steven Spilberg, který za něj získal Oscara za nejlepší film a nejlepší režii. Splnil tím svou povinnost vůči ostatním Židům a za tržby z filmu si do vlastní kapsy nevzal ani dolar. Hudbu k filmu složil proslulý americký skladatel John Williams. Sám byl filmem naprosto ohromen. Myslel si však, že je to pro něj příliš velká výzva. Režisérovi Stevenu Spilpergovi tedy řekl: „Pro tento film potřebujete lepšího komponistu, než jsem já.“ Načež on na to odvětil: „Já vím, ale všichni jsou mrtví.“ Co se týče hereckého obsazení, Oscara Schindlera si zahrál Liam Neeson, Schindlerova účetního a obchodního partnera Itzhaka Sterna Ben Kingsley. Hlavní zápornou postavou ve filmu je Amon Göth, důstojník SS odpovědný za postavení a průběh koncentračního tábora Plaszów, kterého ztvárnil Ralph Fiennes. Židovskou dívku Helen Hirsch, která mu dělá služku, si zahrála Embeth Davidtz, a Schindlerovu manželku pak Caroline Goodall. Ve filmu se objevuje hned několik symbolů, k těm nejvýmluvnějším patří červený kabát jedné z dívek, která je později ve filmu spatřena mezi mrtvými. Odkazuje tak na skutečný osud jedné z obětí holocaustu, o kterém Spielberga zpravil jeden z přeživších. Režisér tento červený symbol uprostřed černobílého formátu filmu okomentoval těmito slovy: „Amerika, Rusko i Anglie věděli všechno o holokaustu a co se tam děje, přesto neudělali nic. Neudělali jsme nic, abychom zabránili pochodům smrti, neúprosným pochodům, které vedly pouze ke smrti. Byla to velká krvavá skvrna, červená skvrna, ale každý o tom mlčel. A to je to, proč jsem tam chtěl přidat červenou barvu.“

Pianista

Další tematickou a úspěšnou knihou, podle níž byl natočen ještě úspěšnější film, je Pianista z roku 1946, původně vydaná pod názvem Smrt města. Napsal ji Wladyslaw Szpilman, polský klavírista a hudební skladatel židovského původu, a to na základě svých vlastních vzpomínek. Jeho autobiografická kniha však byla cenzurována a vyšla jen v malém nákladu. Její autor v ní totiž popsal události, které se neshodovaly s tehdejší oficiální verzí života ve varšavském ghettu. Trvalo dlouhých padesát let, než si čtenáři mohli přečíst revidovanou a doplněnou verzi knihy, která vyšla v Německu a poté v Anglii pod názvem Pianista. Záhy byla ve Velké Británii a USA vyhlášena nejlepší knihou roku 1999, o tři roky později se jí tohoto uznání dostalo také prostřednictvím francouzského literárního časopisu Lire. Kniha byla přeložena do řady jazyků a je vysoce ceněna především faktograficky jako očité svědectví člověka-umělce, který hrůzy holocaustu za druhé světové války ve Varšavě prožil osobně.

Roku 2002 byl podle této knižní předlohy natočen francouzsko-německo-polsko-nizozemský dramatický film Pianista. Režíroval ho Roman Polański, syn polského Žida, který druhou světovou válku prožil ve varšavském ghettu. Na Filmovém festivalu v Cannes byl film Pianista oceněn Zlatou palmou a získal také dvě ceny Americké filmové akademie Oscar. Jednu z nich obdržel herec Adrien Brody za svůj nezapomenutelný herecký výkon v hlavní roli. Pozlacenou sošku si odnesl ve svých devětadvaceti letech. Do dalších rolí byli ve filmu obsazeni mimo jiné Thomas Kretschmann, Frank Finlay či Maureen Lipman. Film velice autenticky vypráví o hrůzách druhé světové války, o strachu a naději, podbarvených touhou ponořit se ještě jednou v životě do černobílých kláves klavíru. Zfilmovaný příběh židovského pianisty Wladyszlawa Szpilmana tehdy uváděl výmluvný plakát slovy: „Hudba byla jeho vášní. Přežití byl jeho mistrovský kus.“

Forrest Gump

Zatímco film Forrest Gump je všeobecně známý a oblíbený, málokdo ví, že byl natočen podle stejnojmenné knižní předlohy. Román o muži s IQ 75 a jeho neobvyklém životě napsal roku 1986 americký spisovatel Winston Groom. Román se však stal bestsellerem, až když byl podle něj natočen film. Na celém světě se pak prodalo na 1,7 milionu výtisků. Forrest Gump se na stránkách knihy a později i na filmovém plátně potkává s významnými historickými osobnostmi a na vlastní kůži zažívá události, jejichž význam si ale neuvědomuje. Děj se z velké míry odehrává v druhé polovině 20. století v USA. Autor o událostech této doby vypráví s humorem, nadsázkou a obrovským nadhledem. Forrest Gump byl možná trochu opožděné dítě, jeho život byl však neuvěřitelný. Dostal se na univerzitu, jako voják do Vietnamu, stal se podnikatelem a milionářem… Na stránkách románu v „ich formě“ a s neodolatelnou bezelstností popisuje svůj život a situace, ze kterých se mu vždy podařilo vyváznout se štěstím.

Podle knihy byl roku 1994 natočen stejnojmenný film s Tomem Hanksem v hlavní roli, který režíroval americký režisér Robert Zemeckis. Diváci byli z filmu nadšeni a ze třinácti nominací obdržel šest sošek Oscarů, včetně ceny za nejlepší film, nejlepší režii a nejlepšího herce v hlavní roli. Ve filmu si vedle Toma Hankse zahráli Robin Wright, Gary Sinise, Sally Field, Mykelti Willimson či Hanna R. Hall. Film celosvětově vydělal přes 667 milionu dolarů. A stal se natolik oblíbeným, že řada jeho citátů mezi fanoušky zlidověla.

„Máma vždycky říkala, že zázraky se dějí každý den.“

„Pro hlupáka každý hloupý.“

„Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš.“

Pán prstenů

V našem výčtu samozřejmě nemůžeme opomenout fenomenálního J. R. R. Tolkiena, tvůrce Pána prstenů. Tento epický román byl sepsán s přestávkami v letech 1937-1949 a mnohými je označován za zakládající dílo žánru hrdinská fantasy. Patří mezi nejznámější zástupce tohoto žánru a na světě je třetím nejprodávanějším. Prodalo se ho na 150 milionů výtisků. Už roku 1957 obdržel cenu International Fantasy Award a následovala řada dalších ocenění. Tolkien si přál, aby jeho šestidílné dílo vyšlo v jednom svazku, vydavatel si ale nakonec z obchodních důvodů prosadil rozdělení do tří svazků, které nesou názvy Společenstvo Prstenu, Dvě věže a Návrat krále. Prvotním záměrem sepsání knih bylo vytvoření mytologie pro Anglii, která na tomto poli do velké míry zaostávala za severogermánskými bratry. Tolkien rovněž potřeboval vytvořit světy a legendy pro své umělé jazyky. Sám totiž říkal: „Jazyk není živý, pokud nemá svoji historii, příběhy, které za ním stojí.“ Na stránkách této legendární knižní série se odehrává světový konflikt dobra se zlem. Dobro má přitom za úkol zničit magický prsten, který ve spojení se svým pánem Sauronem představuje děsivou ničivou sílu ohrožující celou Středozem.

Celý příběh byl zfilmován Peterem Jacksonem. Tato slavná filmová trilogie se z velké části natáčela na Novém Zélandu, a to po dobu osmi let. Jednalo je o jeden z nejambicióznějších projektů ve filmové historii s rozpočtem 285 milionu dolarů. V hlavních rolích zazářili Elijah Wood, Christopher Lee, Viggo Mortensen, Orlando Bloom, Ian McKellen, Sean Astin, Liv Tyler, Dominic Monaghan či Cate Blanchet. Filmová trilogie byla ověnčena celou řadou cen a stala se naprosto legendární. Na Nový Zéland také přilákala obrovské množství návštěvníků, kteří chtěli na vlastní oči spatřit místa z jednotlivých scén. Největšího zájmu se těší Hobitín – kouzelné městečko se čtyřiceti čtyřmi hobitími domky s typickými kulatými dveřmi, kterým předchází pečlivě udržované zahrádky.

Jana Eyrová

Román Jana Eyrová od anglické spisovatelky Charlotte Brontëové, která jej roku 1847 vydala pod pseudonymem Currer Bell, se dočkal okamžitého úspěchu u kritiky i čtenářů. Velký obdiv autorce projevil mimo jiné anglický romanopisec a žurnalista William Makepeace Thackerey, který bývá často srovnáván s Chalesem Dickensem, taktéž autorem kritického realismu. Nejen tematicky se i do velké míry autobiografická kniha Charlotte Brontëové přibližuje Dickensonovu literárnímu světu. Objevují se zde autorčiny zkušenosti z nepříliš veselého dětství i popis ženy ve viktoriánské Anglii. Z důvodu možných předsudků, které v té době ženské autorky vyvolávaly, jej vydala pod výše zmíněným pseudonymem. Na stránkách knihy se rozvíjí teskný příběh ušlechtilé, přímé, a ač v mládí odstrkované, přece jen sebevědomé a statečné dívky. Ta je nucena odejít od zámožného a milujícího muže, když zjišťuje, že jejímu sňatku s ním stojí v cestě závažná morální překážka.

Podle této knižní předlohy byl v roce 1996 natočen úspěšný britsko-italsko-francouzský film, který režíroval slavný italský operní a filmový režisér Franco Zeffirelli. Do hlavních rolí byli obsazeni William Hurt, Charlotte Gainsbourg, Anna Paquin či Joan Plowright. Jednalo se o jedenácté převedení románu na filmové plátno. Někteří z diváků se také rádi vrací například k filmové adaptaci z roku 1943, kde si titulní roli zahrála Joan Fontaine. K českým adaptacím, které byly mnohokrát reprízovány, pak patří stejnojmenný čtyřdílný seriál Československé televize z roku 1972, ve kterém se ve své první velké roli objevila Marta Vančurová, zatímco mužskou hlavní roli zde ztvárnil Jan Kačer.

Láska za časů cholery

Kniha Láska za časů cholery vydaná roku 1985 patří k nejvýznamnějším dílům Gabriela Garcíi Márqueze, který bývá považován za nejdůležitějšího představitele magického realismu. Tento působivý román se zabývá padesát let trvajícím milostným trojúhelníkem. Tvoří jej Fermina Dazová, Florentino Ariza a doktor Juvenal Urbin. Příběh se odehrává na konci 19. a v prvních dekádách 20. století. Vypráví o lásce, které zpočátku není přáno, a která se naplní až na sklonku života. O to je její naplnění silnější a dojemnější.

„V době, kdy se domnívala, že ho zcela vymazala ze své paměti, vynořil se jí v mysli znovu, tam, kde to nejméně očekávala, proměněný v přízrak jejích stesků. Na samém prahu stáří začala pociťovat, že se kdysi dávno v jejím životě přihodilo cosi nenapravitelného, a tento pocit se jí zmocňoval pokaždé, když slyšela zahřmět před deštěm. Bylo to nevyléčitelné zranění, které v ní zůstavil osamělý, kamenný a dochvilný třesk hromu, který se po celý říjen, den co den ve tři hodiny odpoledne, rozléhal pohořím Villanueva, a jak roky plynuly, vyvstával jí v paměti stále blíž…“

Roku 2007 byl podle knihy natočen úspěšný stejnojmenný film, ve kterém zazářil charismatický španělský herec Javier Bardem. Tento výpravný film s vynikající orchestrální hudbou natočil slavný britský režisér Mike Newell, za kamerou stál neméně zkušený Affonso Beato. Knihu pro film adaptoval Ronald Harwood, mimo jiné scénárista výše uvedeného filmu Pianista. Film natočený podle jedné z nejslavnějších knih přináší divákům melodramatický příběh o vášni a rozhodnutích, jejichž následky mohou člověka pronásledovat po celý život. A v neposlední řadě nabízí vzrušující a napínavou cestu do exotické Latinské Ameriky na přelomu 19. a 20. století.

Snídaně u Tiffanyho

Spisovatel Truman Capote vydal roku 1958 knihu Snídaně u Tiffanyho, příběh o výjimečné dívce, která svým půvabem a rozmařilostí strhává beznadějně zamilované muže na kolena. Holly je křehká dívka s ostrým jazykem, která zapomněla na minulost, aby mohla plně prožívat budoucnost. Aby se mohla mít dobře, smát se a užívat si bez ohledu na ostatní. V její povaze je cosi sobeckého, co ignoruje city druhých. V její vlastní ztracenosti a touze po neustálé ochraně (materiální zabezpečení nevyjímaje) je však i kus plachého půvabu a paradoxně i nárazové nezávislosti, který z ní činí výjimečnou osobu. Díky takové kombinaci povahových rysů žádného muže nenapadne ve srovnání s ní slovo „podivná“, ale naopak – „podivuhodná“. Je divoká a nespoutaná, ale přesto bez mužské opory dětinsky ztracená. Je jako ptáčátko, které uletělo z klece. Raduje se ze své svobody, ale vlastně ani neví, kam by mělo letět. O povaze Holly vypovídá například tento úryvek z knihy:

„Tohle byla doktorova chyba. Pořád tahal domů divoké tvory. Jestřába s pohmožděným křídlem. A jednou zase dospělého rysa se zlomenou nohou. Jenže s divokým tvorem nemůžete rozdělit srdce – čím víc si ho zamilujete, tím je pak silnější a silnější. Až je už tak silný, že vám uteče na strom. A pak až do nebe. Takhle to nakonec dopadne, pane Belle, jestli se zapomenete a zamilujete si divokého tvora. Skončíte tak, že se očima zabloumáte po nebi.“

Filmová verze knihy Snídaně u Tiffanyho z roku 1961 se stala fenoménem. Zasloužila se o to především půvabná a charismatická herečka Audrey Hepburn. Tóny písně Moon river, které vybrnkává na kytaru, dodnes zní v uších jejích obdivovatelů. Legendární Moon River se přitom do filmu málem nedostala. Po předpremiéře prohlásil prezident Paramountu, že se do filmu nehodí a má se vystřihnout. Vždy klidná Audrey se ale rozčílila a prohlásila: „Jen přes mou mrtvolu!“  Snímek byl nominován na sedm Oscarů a proslul právě díky své hudbě, za kterou získal dvě sošky. Často se poukazuje na to, že celkový půvab snímku tkví v samotné Audrey Hepburn, která z nesnesitelné hloupé dívky z knižní předlohy vytvořila naprosto neodolatelnou postavu.

Takový je tedy výběr deseti nejlepších knih, jejichž podoba se otiskla do filmových pláten. Ať se rozhodnete začíst se do kterékoliv z nich nebo si pustit některý ze zmíněných filmových skvostů, přejeme vám příjemné strávení podzimních dnů.